Měřič ionizace, čítač iontů, vzduchový čítač iontů AIC2
Vzduchový čítač iontů AIC2 je ruční měřič určený k měření hustoty iontů - počtu iontů na kubický centimetr (ionty / cm3) ve vzduchu. Měří odděleně pozitivní a negativní ionty (+ a - ionty jsou obvykle přítomny současně). Tento přístroj je skutečný měřič hustoty iontů založený na kondenzátoru Gerdien Tube Condenser a obsahuje ventilátor, který odvádí vzduch měřičem kalibrovanou rychlostí. Pro srovnání, typické venkovní prostředí má 100 až 1000 iontů / cm3, obě + a -.
Funkce
Velký podsvícený grafický displej
Špičkové zachytávání
Tichý ventilátor
16hodinová životnost baterie
Nahrávání dat
Přenos dat přes USB
Nahrávání dat USB:
Port USB ve spojení s AlphaApp poskytuje data v reálném čase a vykreslování grafu, stejně jako schopnost nahrát a vykreslit zaznamenané úrovně iontů. Nahrávání úrovně iontů může být vyvoláno ručně uživatelem nebo automaticky v intervalech od půl sekundy do 120 sekund. Při intervalu 5 sekund až 420 hodin, pokud mohou být data uložena v paměti. Více informací naleznete v návodu AIC2.
Vzduch se v horní části měřicího přístroje vtahuje, měří se a vystupuje dolů. Na displeji se zobrazuje počet iontů v průběhu 1 sekundy a nadále se zobrazuje hustota iontů ve vzduchu, což ukazuje změny v průběhu jedné sekundy po jejich vzniku. Výběr POLARITY určuje, zda je měřena hustota + nebo - iontů. Měřič pracuje na čtyřech bateriích AA. Podrobnější informace naleznete v návodu AIC2.
Obdivuhodně již v roce 1839 Elster a Geitel spojili existenci iontů s elektřinou a s elektrickou vodivostí vzduchu a odhadli jejich vliv na živé organismy. Organismus je z hlediska elektrických polí a proudů
velmi složitou soustavou, což se projevuje:
• membránovými a akčními potenciály,
• elektrickými náboji, jejich různým uspořádáním a rozdělením (např. dipóly),
• elektrickými jevy spřaženými s funkcí a strukturou orgánů, např. odpor ECT je odporem vodiče
druhého řádu, ale chování buněčných membrán má charakter impedance (zdánlivého odporu).
Vzdušná elektřina je souhrn fyzikálních jevů elektrostatické a elektromagnetické povahy. V atmosféře se vyskytují:
• elektrické náboje vázané na molekuly plynů, vody
a mikroskopické částečky,
• elektrické pole mezi kladně nabitou ionosférou a záporně nabitým povrchem země,
• elektromagnetické pole nejrůznějších kmitočtů.
Elektrické náboje. Voda a plyny tvoří elektricky neutrální molekuly v prostředí bez nábojů a bez elektrických polí. Tato podmínka není v atmosféře nikdy splněna, protože mezi povrchem země a ionosférou
existují elektrická pole a vzduch sám je stále ionizován.
Iont vzniká dodáním energie elektronu ve valenční sféře atomu molekuly některého plynu, molekuly vody nebo mikroskopických částeček organických a anorganických látek ve vzduchu. Dodání energie elektronu může způsobit energie mechanická nebo kinetická při zvýšené teplotě nebo při proudění plynů nebo energie elektrického pole v místech s velkým
gradientem elektrického potenciálu, energie záření UV či záření radioaktivní. Dodáním energie elektronu vznikne nestabilní iont, kterému chybí ve valenční sféře jeden elektron. Volný elektron má velmi krátkou dobu života. Spojí-li se elektron s kladným iontem, dojde k rekombinaci. Elektron se však může dostat do valenční sféry neutrálního atomu, a tím vznikne
záporný iont. Samotný kladný či záporný iont mají velmi krátkou dobu života, jen sekundy, rychle se spojují s jinými atomy a molekulami působením elektrických sil. Neutrální molekula přitom může být polarizována (prostorové uspořádání, jeden konec
kladný, druhý konec záporný). Zvětšováním hmoty iontů se zmenšuje jejich pohyblivost a prodlužuje se
délka jejich života. Ionty se proto dělí do skupin podle poloměru a podle pohyblivosti v cm2.Vs–1, což je
rychlost pohybu iontů v poli o jednotkové intenzitě. Velmi důležitá je pro elektrickou vodivost vzduchu skupina malých lehkých atmosférických iontů, záporných, jejichž koncentrace v přírodě se dá měřit. Mají delší dobu života, jsou menší než kladné ionty a mají také větší pohyblivost. Těžké a ultratěžké ionty vznikají spojováním lehčích iontů s mikroskopickými částečkami aerosolů
obsažených ve vzduchu. Pro srovnání poloměr atomu vodíku je o několik řádů menší než poloměr nejmenších
lehkých iontů. K zániku iontů dochází rekombinacemi iontů opačného náboje nebo jejich vybitím na povrchu s opačným nábojem. Pro pochopení kvantitativních jevů a poměrů je důležité vysvětlení obou veličin:
• koncentrace iontů – počet iontů v jednotce objemu
(nutno udávat, zda jde o kladné nebo záporné ionty a jak jsou veliké),
• koeficient unipolárnosti je podíl koncentrace kladných a záporných iontů. Obě veličiny vystihují určité průměrné hodnoty vzdušného systému, jehož komplexní matematický zápis je obtížný a náročný.
Jde o integrodiferenciální rovnice s mnoha dosud nezměřenými konstantami. Klimatologové obě veličiny hodnotí jako ukazatele čistoty ovzduší.
Při ionizaci dochází také k chemickým reakcím.
Při dodání dostatečné energie, větší než vazební, se molekuly kyslíku a dusíku štěpí na ionty, které tvoří s nerozštěpenými molekulami kyslíku ozon a oxidy dusíku. Pokud chceme hovořit o elektrických jevech, elektromagnetismu a o tom, že všechny biochemické pochody v těle jsou doprovázeny elektromagnetickými změnami, pak se v popisu fyziologie a patofyziologie
stavů, účinků klimatoterapie a civilizačních vlivů nevyhneme prolínání údajů z různých systémů, oborů, různých energií, různých klinických obrazů a různých informací na pomezí klasické fyziky a kvantové medicíny.